První měsíce života

Po příjezdu z porodnice domů jsem byla šťastná, že jsme všichni pohromadě. Hned druhý den a ještě několik dní po ale nastal u nás velký kolotoč. Ráno vstát, zacvičit si s malou Vojtovku, zvážit ji, nakojit, zvážit, odstříkat mlíčko, dokrmit ji buď z lahvičky nebo ze stříkačky (Z lahvičky nám to šlo líp. Když jsem zkoušela stříkačku, tak mě několikrát poblinkala.) a u toho zaujmout a pohlídat syna Vašíka.

Takto jsem dřely Vojtovku poctivě 4-5x denně. Ano přiznávám, bylo to hodně psychicky náročné a slzy mi tekly proudem, ale zvykla jsem si. Na konci cvičení jsem zpívala: "Už je to uděláno už je to hotovo, ....". Byl to vždy pro mě i pro Alenku impuls, že už to má pro tentokrát za sebou.

Nejhorší bylo, že jsem nemohla chodit ze začátku s Alenkou ven, aby se Vašík vyřádil. Babičku po ruce žádnou nemáme, a tak jsem každý den vymýšlela různé úkoly, prolézačky, schovávačky, pracovní listy apod. jen, abych ho na chvíli zaměstnala. Alenka naštěstí byla tak šikovná, že začala na konci šestinedělí odmítat dokrmování, takže jsem pak už jenom kojila. Sice jsme byli s váhou na hranici, ale dětský doktor to neřešil. Hlavně, že Alenka vždy něco málo nabrala.

Když byly Alence tři měsíce, poslala nás neuroložka kvůli malé hlavičce a srostlé fontanelce na psychologické a genetické vyšetření. V té době už krásně zapojila hlavičku, sledovala dění kolem a uměla vyloudit krásný usměv na tváři.

Po dlouhém čekání se potvrdila Leidenská mutace a genetická vada. Strukturální nebalancovaná chromosomální aberace – parciální trisomie chromozomu 18 a parciální monosomie chromozomu 12. Jednoduše řečeno, to co na chromozomu 18 přebývá, se nalepilo na chromozom 12, kterýho kousek chybí. Dle genetičky není vyloučena určitá mentální retardace...

Když jsem slyšela ta slova, cítila jsem u srdce, že je to pro mě jen pouhá informace, kterou vpouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven, a že udělám vše, co bude v mých silách. Ani sama nevím, kde jsem vzala v tu chvíli tolik odvahy a odhodlání.....